Celé to je jen projekce

To, co se nyní děje, je uvědomění si toho, že pokud přijmeme, že tento projevený svět je jen projekce, pokud se přestaneme ztotožňovat s našimi těly, myšlenkami, s tím, co se nám děje, nebo neděje, pokud zústaneme ve stavu vědomého pozorovatele a odevzdáme všechno, včetně sebe samotné Existenci (Vědomí, Zdroji, Životu), pak nastane skutečný život v naplnění.

Všechny naše představy, očekávání, hodnocení toho, co se nám děje či neděje, všechno konání pro něco nebo někoho za nějakým účelem či pro nějaký pocit, tohle všechno je jen hra na osobní důležitost - hra na osobnost, která ve skutečnosti neexistuje.

Jsou to jen naše pocity a emoce, které jsou vyvolány přes naše představy a očekávání, jsou to ty programy mysli a vzorce, náš obsah mysli, který tvoří představu osobnosti a toho, že něčím, nebo někým jsme.

Projevený svět a to jak ho vnímáme není hra, ale jen projekce hry, chytáme se na něco, co ve skutečnosti ani není, ale jen si myslíme, že to existuje.

V podstatě lze říct, že čím prostší a jednodušší život se žije, tím menší je tlak na osobnost a tím pádem i na život sám. 

A na této cestě vědomého Pozorovatele nás čeká jedna fáze, která nemusí být zrovna příjemná, tedy u Terezy rozhodně nebyla, a to plné odevzdání osobnosti. A v této fázi nejvíce pomohlo uvědomování si, že tohle všechno je jen projekce a také přijetí toho, že se vše děje samo a já jsem v tuto chvíli jen pozorovatelem, který se s tím, co se děje neztotožňuje, ale jen to pozoruje.

Neboť plné rozpuštění osobnosti a nejspíše i podle toho, jak silnou osobností jste, je iluze bolesti dokonalá, a tak nám v této fázi přichází někdo, kdo zrcadlí ty největší bolesti a trápení podle nastavení našeho obsahu mysli a jejích programů. A věřte, tento proces je opravdu dokonalý, takže se tato osoba trefuje přesně tam, kam má, kde je ještě nějaký prográmek, ego a přesvědčení.

A protože je to konečná fáze, a my již známe pravdu o tom, kdo ve skutečnosti jsme, jsou to ty nejsilnější, nejbolestnější programy, které si tzv. neseme. Paradox je v tom, že my už ty emoce, které se skrz nás dějí a programy mysli vnímáme z pozice Pozorovatele a v určité fázi již z pozice Existence (Bytí) a v průběhu i na konci "vypouštění emocí" si uvědomujeme, že se nás to ve skutečnosti netýká, že to jen musí projít tělem.

Dokonce se Tereze stávalo, že emoce vypadaly opravdu neskutečně, jako by nebyly ani její (poznávala v nich i emoce svého otce), a přitom v srdci nic necítila, necítila tu bolest, kterou by pociťovala dřív, když emoce procházely tělem, prostě tentokrát se jen vyplavovaly emoce - děje se děj. Bylo vnímáno, už ne Terezou, ale Pozorovatelem, že se to jen skrz Terezu děje, ale ona není ani tím, komu se to děje, ani tím dějem. Ona jen sleduje, že se to děje.

JEDINÉ, CO TEDY LZE ŘÍCT O CESTĚ K VYSVOBOZENÍ Z PROGRAMŮ MYSLI JE NYNÍ TO, ŽE SE TO OPRAVDU VŠECHNO DĚJE SAMO A NENÍ NA NÁS TO HODNOTIT, ŘEŠIT A MÍT Z TOHO NĚJAKÉ POCITY ČI NA TO NÁZOR, ALE JEN BÝT TADY A TEĎ. JEN BÝT POZOROVATELEM TOHO DĚJE, TĚCH POCITŮ, ALE NIJAK JE NENÁSLEDOVAT A NEHODNOTIT.

Neboť jakmile přijde hodnocení, jestli je to dobré nebo špatné, jakmile přijde očekávání, co by to mělo přinést, jestli nějaké uvolnění nebo změnu, pokud je tam ještě konání a ovládání, a není to plné odevzdání se tomuto procesu, tak v tu chvíli přijde hned tlak, nátlak a další emoce.

PUSTIT TO CELÉ, PUSTIT SE ŽIVOTA, SVÉ EXISTENCE, SVÉ OSOBNOSTI. NECHAT PROCES SE DÍT SÁM A NESTÁT MU V CESTĚ.

Neboť v této fázi procesu, jakmile se postavíme samotnému procesu do cesty, jsme ihned zpátky v osobnosti, a to již velice intenzivně, neboť v této fázi již máme na to, aby proces nabral obrátky a na síle. A to není dobře ani špatně, to se prostě děje a my jen přijímejme to, že se to děje, ale nestrkejme tam své ego a hodnocení, buďme jako by mimo ten děj.

Pokud jsme ve stavu Existence (Vědomí), jsme ve stavu Absolutní lásky, a to je stav, který nastává až poté, co je osobnost (programy mysli) plně rozpuštěna, kdy tam není již nikdo, kdo by něco chtěl, kdo by něco hodnotil, kdo by něco očekával.

A to celé, tento dokonalý proces k sobě, ke své pravé prapodstatě toho, kdo ve skutečnosti jsme, či nejsme, se děje sám, tyhle články jsou jen střípky informací, které mají číst jen ti, kteří na ně narazí, se kterými tyto slova rezonují a nemají být ničím víc než jen informacemi z obsahu mysli jedné bytosti, která prochází svým vlastním procesem a sdílí jeho kousky na blogu.

Každý máme svůj vlastní proces a jaký bude, kdy bude a jakou formou je již dáno, tak se jen uvolněme a všechno odevzdejme životu, pokud to tak cítíme.

S láskou v lásce Terka

PS: Ve druhé osobě píšu občas proto, neboť dochází takto k lepšímu popisu toho, co se již současného stavu Terezy tady a teď netýká, ale je to vzpomínka na něco, co se již stalo, a to ještě z pozice osobnosti Terezy. Slouží to i jako ukazatel toho, že pokud někoho z nás toto psaní ve druhé osobě irituje, nebo ho vyvádí z rovnováhy, je to proto, že jsme ještě silně v osobnosti a tu dráždí, když vidí, že někdo na své osobnosti nelpí :)

Napište, pokud budete vedeni napsat :)