Co je to celek a proč je dobré jednat v zájmu celku?

Když dojdeme probuzení, pak v určité části procesu se dostaneme k frázi, která říká, že všichni jsme jedno, že existuje jen celek a k tomuto celku, této jednotě všeho se vším jdeme. Co přesně to znamená? A je vůbec v zájmu nás samých, stát se celkem?

Odpověď je ano, neboť my jsme tím celkem.

Celek lze vyjádřit jako vědomí samotné existence, samotnou existenci. Existenci lze v určité fázi procesu popsat slovy jako energii ze které všechno vzešlo a kam se vše navrátí. Pokud jsme ve fázi, kdy pocítíme samotnou existenci, pocítíme milost, blaho, klid, harmonii v té nejčistší podobě, kterou si lze představit, kterou nelze popsat slovy, lze to jen vědět - stát se tím.

Vědět, že my jsme existence. Vždyť vědomí toho, že jsme, vnímáme, víme o tom, že existujeme (nejen přes tělo, ale přes naše vědomí) a k tomuto vědomí jdeme, to je to, co chceme žít, s čím se chceme propojit.

My jsme s vědomím s existencí spojeni neustále, ale přes programy mysli si to neuvědomujeme, nevěříme tomu. Ale pokud se rozhodneme, že již nechceme trpět, že již nechceme žít jednou nahoru a jednou dolů, je to první krok k tomu se probudit a začít věřit, že je něco víc než jen život, který jsme doteď žili. A věřit je další krok k tomu, abychom začali vědět - vědět, kdo ve skutečnosti jsme.

Ale pokusme se to převést ještě více do jazyka mysli, neboť v určité fázi, kdy se rozhodneme vystoupit ze systému programů mysli a chceme se stát vědomými, dostáváme informace zatím jen přes mysl, takže přes naši úroveň chápání (úhel pohledu), kdy se snažíme pochopit to, kam to vlastně jdeme, jaký to má všechno smysl.

Zkusím to přiblížit na příkladu toho, jak by to vypadalo, kdybychom již všichni propustili programy mysli a stali se vědomými pozorovateli svých životů a přenechali řízení svých životů právě celku (samotné existenci - vědomí).

Za prvé je dobré si uvědomit, že vše se děje v zájmu celku. Existence (vědomí, vesmír, život, Bůh) uvádí všechno, co se nyní na naší planetě stane do rovnováhy, to znamená, že když někdo vydělá hodně peněz, někdo jiný o ně musí přijít, když někdo má radost, někdo jiný pociťuje smutek, když někde hoří les z přílišného sucha, někde je naopak záplava, když má někdo strach z nemoci či epidemie, někdo zase pociťuje opak. Takže i když si myslíme, že se nás události druhých netýkají, opak je pravdou, a my sami, každý z nás (pokud žije z programů mysli) se podílí na vytváření toho, jak celek z pohledu zvenčí vypadá.

To, co se nyní děje a dostáváme se k tomu, proč je i v zájmu nás jednotlivců, a proto i v zájmu celku přijmout vedení svého života přes vědomí - to znamená v napojení na samotnou existenci je ten, že je to nejlepší pro nás samotné a zároveň pro celek, neboť my jsme tím celkem.

Celek se uvádí do rovnováhy a pokud my sami budeme v rovnováze - přijmeme všechno, co se nám děje, jako to v zájmu celku, tedy nás samotných, přestaneme se podílet na dualitě (současný projevený svět) - na tom, že někde vznikne opak toho, co my tvoříme (strach, smutek, úzkost, agresivitu, radost, nadšení, prostě všechny emoce vycházející z programů mysli).

Každý z nás, je jedna část, jedna buňka samotného celku, celku, kterým ve skutečnosti jsme.

Je jen jeden celek, "skládající" se z nás jednotlivců. Není možné změnit ostatní a není ani v zájmu celku, abychom měnili, sledovali a hodnotili druhé, neboť tím opět vytváříme nerovnováhu. Tedy vytváříme něco, co existence uvede do rovnováhy, to znamená, že někde vyrovná to, co jsme vyslali. A samozřejmě i nám samotným předvede, jak funguje uvádění do rovnováhy pro nás samotné. Co vysíláme, to sklízíme:)

Proto se cítíme v určité fázi našich životů například jednou nadšeně, plni energie a po druhé unaveni, nešťastní a s úzkostí. Protože jsme vedeni programy mysli, protože věříme našim myšlenkám a tomu, co jsme se naučili, věříme tomu, co říká a jak funguje většinová společnost. Ale to není cesta vysvobození, cesta tzv. vysvobození vede přes opuštění programů mysli a napojení se na samotnou existenci - na celek.

Jít tzv. do sebe, ke svému vědomí - existenci je vysvobození, neboť v tomto stavu je klid, rovnováha, a hlavně vědomí toho, že vše se děje samo, nejsme tvůrci svého života z programu mysli, jsme tvůrci jedině tehdy, kdy opustíme programy mysli a napojíme se na samotnou existenci a všechno, co se nám děje, ať již dobré či špatné nehodnotíme, nemáme potřebu to změnit, ale víme, že se to děje pro naše nejvyšší dobro, a tím pro dobro celku.

Jsme si vědomi toho, že my jsme samotnou existencí a ostatní (situace, lidi) jsou tu pro naše uvědomění si, kdo ve skutečnosti jsme.

Jen v napojení se na samotnou existenci, jen přes život ve "vlastní" rovnováze, přestáváme vytvářet nerovnováhu a začíná se skrz nás tvořit naplňující jednoduchý lehký život.

Pokud přijmeme vše, co se nám v životě děje, že je to pro naše nejvyšší dobro, ač se děje cokoliv, začínáme tím pádem přijímat jeden program mysli za druhým. Najednou vidíme, co nám předkládá mysl za programy, za nestálé emoce, které nejsou ve skutečnosti naše, ale jen našeho těla a jeho zkušeností z bytí v mysli, ale my již víme, že život v napojení na existenci - v napojení na samotný proud života je jen harmonie a naplněný život sám.

Krok za krokem tak, jak přijímáme (jen si ho uvědomujeme) jeden programy mysli za druhým naše programy (myšlenky) slábnou, odcházejí, mění se naše vnímání života a otevírá se úplně nový svět. Najednou se tvoří život v rovnováze, neboť není nic dobře ani špatně, ale prostě to jen je.

Vysvobození je to, že se to zkrátka děje a my jsme tím dějem. Jsme energií, která jen je, ale vlastně není - není totiž žádný smysl toho všeho, je to jen energie - existence, která je. A jediné, co můžeme a máme činit, je pozorovat tuto energii, pozorovat život, který se nám děje.

Zkuste si představit vědomého pozorovatele, jako toho, kdo je ve snu. V určité fázi procesu, když ještě máme sny, tak když spíme a zdá se nám sen, tak my ho ve spánku pozorujeme, jsme ale zároveň i účastníkem snu, ale víme, že jsme zároveň pozorovatelem toho snu. Sen nemůžeme ovlivnit, jen se děje příběh a my ho pozorujeme, dokud se neprobudíme. A teď si to převeďme do života po probuzení, kdy vlastně nastupuje další "sen", děj se děje a my jediné co můžeme udělat je, to pozorovat. Prostě se to děje. Není ve skutečnosti rozdíl sen a bdělý stav, prostě se nám jen děje děj a my jsme jeho pozorovatelem.

A čím méně jsme tím, kdo má snahu ten děj řídit či měnit, a čím více tím, kdo přijímá tento děj se vším všudy v jeho dokonalosti (ač je pro nás hrozný nebo skvělý), tím harmoničtější je náš samotný život. Tím více se uvědomujeme a zároveň si uvědomujeme, kým ve skutečnosti jsme. Že máme tu moc, změnit úhel pohledu a tím se vysvobodit.

Je to proces a my jsme nyní tohoto dokonalého procesu vědomou součástí.

Napište mi vaši zkušenost či pohled na věc, ale jen pokud to tak budete cítit:)