Hranice lidstva

Když se nyní podíváme na svůj život, vidíme hranice - hranice, které nás limitují, které nám říkají, co ještě můžeme a co už ne, co je v pořádku a co není. Hranice, které nás drží a nedovolují nám, abychom plně procítili, kdo ve skutečnosti jsme a kam až můžeme jít. A to se netýká hranic fyzických, ale našich hranic v hlavě, v naší mysli. Pokud nás ještě drží naše mysl, nyní přišel čas prolomit tyto hranice a stát se plně svobodnými.

Jak jdeme hlouběji a hlouběji do svého srdce, fascinuje nás, že uvnitř naší skutečnosti, kdo doopravdy jsme, hranice nejsou. Nejsou tam žádná omezení, žádné limity, je tam jen láska a vše, co jsme v životě udělali či neudělali, bylo a je jen čistou láskou. Nemohli jsme v danou chvíli jednat jinak, protože jsme jednali, jak nejlépe jsme mohli a uměli v té dané situaci. Vše se děje samo podle toho, jak jsme zrovna vnitřně nastaveni a s tím souvisí i naše hranice.

Tyto hranice je potřeba nyní rozpustit. 

Znamená to, opustit v sobě i všechny minulé vztahy, přátelství, které byly učiteli na cestě a se vztahy, které chceme dnes prožívat, nemají nic společného. Znamená to opustit svoje domnělé chyby, ale i pocity oběti. Opustit všechny hranice v podobě toho, co si pomyslí ostatní, nebo jak nás bude okolí vnímat a vidět. Opustit strach z toho, že budeme vidět. Že bude vidět, kdo skutečně jsme. Opustit strach z toho, že i my sami uvidíme, kdo skutečně jsme.

Opustit strach z pravdy. Z čisté pravdy v nás. Mělo by nám být jedno, kdo jsou ostatní a kde jsou na své cestě. Přijmout, že je to jejich cesta, jejich hranice, jejich programy. Cítit, že musíme každý pracovat na sobě sám. S láskyplností, s respektem k sobě a tím i k druhému, ale sám na sobě a pro sebe.  

Pravda ve světě, ve kterém nyní žijeme, neexistuje.

Jsou tu jen informace (myšlenky), které sbíráme, které skrz nás proudí a my jsme příjemci těchto domnělých pravd, které si přes filtr našeho stavu vědomí upravujeme a posíláme dál. Pravda je neviditelná, je za hranicí tohoto světa a našeho současného vnímání. 

Jediné co můžeme pro pravdu udělat, je prolamovat hranice lidstva. Měnit svým životem, svým postojem, svým rozhodnutím a vyjadřováním hranice. Hranice ve smyslu sebehodnoty, sebelásky, sebeuvědomění, seberealizace. Hranice, které nám brání v naplnění našich životů a našeho potenciálu. Hranice, které nám nedovolí být svobodní.

Prolomit hranice znamená, že to může i chvíli bolet, že to může měnit naše vztahy, měnit nás samotné a hlavně vztah k nám samým. Ale znamená to osvobození a možnost začít dýchat, svobodně a volně dýchat. Beze strachu, bez limitů, bez ohraničení mysli.

Od chvíle kdy odevzdáme své obavy a svůj vysněný život vedení božského Bytí, začnou se v našich životech dít zázraky. 

Je to vedení, kterému v první chvíli třeba nerozumíme, můžeme mít dokonce pocit, že jdeme opět zpátky, ale opak je pravdou. Narovnávání všeho v našich životech, přináší někdy i tlaky, chvilkovou bolest a vyplavování emocí, ale na konci je vždy duha. Na konci narovnávání je vždy zázrak (za-zrak, to co oči nevidí) v podobě nového života bytí v lehkosti a kráse.

Rozhodnutí je na nás.

Věřím, že bychom nevyměnili současný život za ten předchozí, protože všichni vnímáme, že předtím jsme nežili, necítili, nevěděli, předtím jsme byli otroky programů a vžitých vzorců. To co žijeme nyní se mění a ještě se měnit bude, ale každá taková změna nás činí šťastnější, silnější, vědomější a svobodnější bytostí. A v té svobodě je ta lehkost - lehkost bytí ve vedení.

Nebojme se odevzdat své vedení svému božskému Bytí a nebraňme se ničemu, co přijde. Vnímejme vše jako to, co se děje samo. Vždy jsme v pravou chvíli na pravém místě. A i když to může ještě občas bolet, už je to jen emoce, která je nám vyplavována. Pozorujme ji, co nám chce říci a nechme ji v klidu odejít.

V přítomném okamžiku, když nebudeme lpět na minulosti, ani budoucnosti se nám odkryje život v té nejčistší podobě. Takový jaký opravdu je, takový, jak jsme v danou chvíli nastaveni a připraveni ho přijmout. Jsme transformátorem, přes který se to všechno děje, a co se bude dít, je jen na nás.  

S láskou Tereza Mahulen Kisir