Jak přijmout ve svém životě zodpovědnost, aniž by nás to bolelo?

No, moc se nám do toho nechce. Přijmout plně zodpovědnost za svůj život, je pro většinu z nás nelehké a vyhýbáme se tomu. Stále chceme někoho zvenčí, kdo nám pomůže, nasměruje nás, řekne nám, co máme dělat, a nejlépe to za nás i udělá. Ale tím si jenom ubíráme naši vlastní sílu. Tak jak na to, aby nás to nebolelo, ale naopak obohacovalo, těšilo a vracelo do lásky?

Řeknu nám tajemství, ono nás to totiž už bolet nemusí. Pokud přijmeme víru, že nás to bolet nebude, ale naopak přijmeme celý proces jako dobrodružství, hru či kouzelný vývoj, který vždy vede k lepšímu a lehčímu životu, nemusí to bolet, může to naopak obohacovat.

Problém starého systému je, že změnu vnímáme jako něco nepříjemného a bolestného. Co se ale na každou změnu dívat jako na dar, na příležitost, na dokonalou možnost posunout se k lepšímu a lehčímu životu. Jak se rozhodneme to vnímat, takové to i bude.

Další ze starých a již nefunkčních přesvědčení je, že emoce, pocity a jakékoliv naše projevy mimo společenské vzorce jsou špatně. A tak nám řeknu další tajemství, pocity je to, co odlišuje primitivní bytosti od těch vyspělých. Vyspělá bytost dokonce komunikuje jen přes pocity. Tam tedy ještě nejsme, ale co kdybychom začali tím, že budeme naše upřímné pocity prostě vyjadřovat, pouštět, ukazovat a vnímat.

Protože není větší dobrodružství, než začít vnímat a pozorovat sami sebe. Své pocity, chování, jak se cítíme, co si myslíme. Zkusme to. Zkusme se na jeden den stát pozorovatelem sami sebe. Pozorujme jen sebe sami. Pozorujme co sledujeme, co cítíme, jaké máme pocity při každém setkání, pohledu, při jakémkoliv dělání či jen bytí tedy a teď. Najednou zjistíme, že jsme velice zajímavé bytosti. Plné pocitů, zbytečných myšlenek a zajímavých náhledů.

Další lekcí v přijetí své plné zodpovědnosti za svůj život je, začít vnímat nejen sebe a své pocity, ale přestat řešit, sledovat, soudit a hodnotit druhé.

Prostě to, proč je kdo takový, jaký je, a proč dělá to, co dělá, přestat ostatní řešit. Vždy si říci, že je to jeho věc, jeho úhel pohledu, jeho život a ne můj. A nejdůležitější je přeci můj život. Zkusme to, překvapí nás neskutečná změna a lehkost v našem životě.

Překvapí nás to uvolnění, které nastane, pokud přestaneme žít životy druhých lidí. Najednou máme i více času. Je až s podivem, kolik času nám sledování a řešení druhých ubírá z našeho života.

No a to už jsme na cestě k vlastní sebelásce, a pokud jsme mezitím přijali vnitřní dítě, nebo jsme se naučili si říkat, že se máme rádi, tak už je jen krůček k tomu, přijmout plnou zodpovědnost za svůj život. Najednou chceme svou vlastní zodpovědnost, už nechceme, aby někdo zvenčí určoval, co je pro nás dobré. Najednou si chceme na to, co je pro nás nejlepší, přicházet sami a řídit si svůj život plně podle sebe.

Je to pocit moci, vlády nad vlastním životem, nad vlastním bytím. Ano, jsme vládci vlastního života a je to opojný pocit plný odvahy, sebelásky, síly a vděčnosti. Nelze slovy popsat, co za pocit vlastní moci lze cítit, když přijmeme zodpovědnost.

Vlastní zodpovědnost za svůj život je síla, harmonie, rovnováha, láska, milost, souznění, jednota, celek, vědomí. Vědomí vlastní existence.

Přijměme už všichni svou vlastní zodpovědnost a rázem se náš život změní k lepšímu. Ani události okolo nás nezměníme zvenčí, ale jen a jen zevnitř. Z vlastní vnitřní síly a moci. A sdělím nám ještě jedno tajemství, všichni na to máme a všichni to nakonec dáme - opravdu všichni. A tohle přesvědčení mi nikdo nevezme, v tom je moje síla:)