Je tu jen život

Není nic, co by nebylo Vědomí, a to Vědomí je život sám, živost, bytí tady a teď. Není nic, co bychom pro život mohli udělat, vše se děje samo. My jsme tím životem, my jsme tím Vědomím a to, co se zdánlivě děje, je život, kterým jsme. A to poznání je, že není nic špatně nebo dobře, prostě se to jen děje. A ten děj (tedy i to Vědomí) se ve skutečnosti ani neděje.

V určité fázi našeho příběhu hodnotíme život, dáváme tomu, co se nám děje, co vnímáme jako to, co se nám děje jako špatné nebo dobré. V určité fázi našeho příběhu máme představy toho, jak by náš život měl vypadat, jak by se měl odvíjet, co by se mělo stát, jak by se měli lidi chovat a co by měli dělat a co já bych měl dělat nebo nedělat. A neustále hodnotíme všechno, co se nám děje jako špatné nebo dobré.

A co se tím pádem děje? Tam kam dáme představu (pozornost), to se i děje. Někdy se představa na chvíli děje podle našich představ a my jsme spokojení a někdy se zase děje opačně nebo jinak, než jsme očekávali a my se cítíme špatně.

A co když přestaneme mít představy, očekávání a touhy? Pak dáme šanci životu a on se bude stále dít jako předtím, ale už s jiným vnímáním, s jiným nábojem. Najednou dostane život zelenou a může se dít jinak. Ale jinak neznamená vytvořit si nějakou představu o jiném ději, jiném vnímání, ale přijmout život takový jaký je.

Přijmout život takový jaký je neznamená apaticky nedělat nic a nechat si vše líbit, ale nepřekážet život v jeho konání, uvidět jako vědomý pozorovatel, že se to děje a přijmout děj, jako by se měl dít takto věčně. Nehodnotit děj, neboť mysl si myslí, že to ví nejlépe, myšlenky mohou dál atakovat naši mysl, aby se chytla, ale jako vědomý pozorovatel už vnímám, že je to jen myšlenka, a tak ji nechám být, přijmu ji a nedávám ji žádný náboj přes hodnocení jaká je, ale jen přijmu, že tu je.

Konám, jak to vnímám, jak mi to chodí. Nekonám, když nevnímám, že bych měl konat a jen jsem s životem za jedno. Nemusím vědět, proč se tak děje, ale jen vím, že se děje nejlépe. Život je totiž dokonalý takový, jaký je. To jen naše mysl (obsah mysli přes paměť = zkušenosti a vnímání projeveného světa očima, ušima, hmatem, chutí a cítění) si myslí, že to ví.

Ve skutečnosti mysl neví nic, jen se přes ní koná život (řízení vozu nebo stroje, jezení jídla, pití, chození atd.), ve skutečnosti tu není nic a nikdo, kdo by něco věděl. A ani není potřeba něco vědět, ale jen žít život takový jaký je.

Ve skutečnosti je jedno, jaký život je, ve skutečnosti je jedno, kdo jsem a co dělám nebo nedělám. Je to jedno, neboť se to děje samo. Nejsme to my, kdo tvoří naše životy, to se děje samo. A neustále budu opakovat, že se to děje samo😊.

Nyní tu není nic sdělováno, není tu dávám žádný návod, není tu nikdo, kdo by něco věděl, není tu nikdokdo by tu ve skutečnosti byl. Neboť tu není nikdo takový, jsou to jen slova daná na papír. Děje se sdělení přes slova, ale to sdělení nemá žádnou váhu, žádnou hodnotu, žádný cíl, jen se to děje.

Je to o rezonanci, je to o energii ze slov, je to vlastně o ničem. Je to něco, co se jen zdánlivě děje, projekce je dokonalá a není tu nikdo kdo to tvoří, dělá, sděluje, není tu nikdo, kdo tu je. Ve skutečnosti tu není nic.

Naplnění, fantastické nic😊, které nelze sdělit, které nelze popsat, které nelze předat slovy. Je to energie, kterou lze cítit, když se setkáme? Ano děje se to přes setkání, když je mysl unavená a dá prostor vnímání, ale neděje se to přes slova. A ve skutečnosti se to ani neděje. Energie se děje/neděje.

Co tedy pro naplněný život chcete udělat? Nemůžete proto udělat nic. Děje se to samo.

Pokud vnímáte, že mi máte napsat, tak mi napište😊. I sdílení se děje samo.