Jen jsme zapomněli, kdo doopravdy jsme

A o tom to celé je - vzpomenout si, kdo doopravdy jsme. Tak jako jsme někteří z nás zapomněli, že jsme byli také dětmi, že máme v sobě dětskou duši, že milujeme hrát si, že milujeme se smát, že jsme milující bytosti. Stačí si jen rozpomenout. Nalaďme se srdcem, ne myslí, ne naučenými vzorci a starými schématy, ale tím nejúžasnějším, co máme uprostřed naší hrudi, naším láskyplným bijícím srdcem.

Když zavřeme oči a se zavřenýma očima se podíváme vzhůru na noční oblohu, uvidíme hvězdy. I když je nevidíme, protože máme zavřené oči, víme, že tam jsou, protože jsme je již jednou spatřili.

Proto je jedno, zda je zataženo, nebo je den a slunce svítí, my víme, že tam jsou a dokonce, když otevřeme naše srdce, cítíme, jak jsou krásné, jak je každá jinak velká a jinak zářivá, vnímáme jejich nádheru, dokonalost a jejich nekonečné množství. Dokážeme ve svém srdci rozzářit celou oblohu a to jen tím, že si vzpomeneme, jak moc je noční jasná obloha nádherná. Uvnitř nás jsme umělci, jsme kouzelníci, jsme tvůrci.

Když víme, že si dokážeme vzpomenout na to, jak vypadá ta nejjasnější nejkrásnější obloha, kterou jsme kdy spatřili, tak co kdybychom si vzpomněli na to, kdo doopravdy jsme?

Opět jděme do svého srdce, je v něm tolik lásky, že by změnila celý svět za okamžik. Cítíme tu všechnu všeobjímající nekonečnou lásku, kterou máme ve svém srdci. A tahle nekonečná láska není jen v našem srdci, ale i v srdci každé bytosti na zemi i ve vesmíru. Je to životodárná energie, která nás všechny vede k naší prapodstatě, k tomu kdo doopravdy jsme.

Nejsme jen toto tělo, nejsme to, co děláme, nejsme ani to, co si o nás myslí ostatní, nejsme ani to, co si o sobě myslíme my sami, jsme láska, nekonečná nehynoucí věčná láska, energie, z které jsme vzešli a do které se navrátíme. Prociťme to srdcem, cítíme, jak nás energie naší vlastní lásky obklopuje, jak z nás vyvěrá, září, hřeje...

Naše duše jásá, protože cítí stejně jako naše srdce, že si pomalu rozpomínáme. Naše duše si už vzpomíná na to, jak jsme byli malí, jak jsme byli šťastní, jak jsme milovali všechno a všechny, jak jsme objevovali svět okolo nás a hráli si, smáli se, radovali se a snili. A tahle dětská duše v nás dospěla. A i když je nyní již dospělá, ví, že nic neskončilo, protože když zavřeme oči a procítíme to svým srdcem, vzpomeneme si, jak malí a krásní jsme byli a stále jsme. A můžeme jít ještě dál...

My nejsme to, co vidíme, ale to, co očím není viditelné. My jsme to nekonečné uvnitř. To, co není vidět, ani slyšet, ani cítit, ani to nelze ochutnat, jen to je. My jsme to něco, co nevidíme, ale víme, že to jsme my, že to je naše pravá prapodstata, to něco, co jsme na chvíli zapomněli, ale nyní si vzpomínáme.

Ano, všichni pocházíme z jednoho zdroje a do tohoto zdroje se vrátíme. Jsme vědomé božské bytosti, jsme to, co neexistuje v tomto iluzorním světě, ale jsme to, co existuje uvnitř nás. A stačilo si jen vzpomenout, vzpomenout si na to, kdo doopravdy jsme.

Možná, že na chvíli ještě občas zapomeneme, ale my už víme, že to, kdo jsme a kým chceme být, je mnohem smysluplnější než to, co jsme si doteď mysleli. Vracejme se do svého srdce, vracejme se do svého vědomí toho, kdo chceme být, kdo dopravdy jsme a jednou, možná dnes, možná zítra, možná za týden budeme tam, kde jsme vždycky chtěli být, a kde už dávno jsme.