Jediné, co lze říct, je, že to je

Není co najít, pokud ještě osobnost hledá, není co zažít, pokud chce osobnost ještě něco zažívat, není co pochopit, pokud chce osobnost ještě něco chápat, nelze čímkoliv být, pokud chce osobnost být, jen to je. A to, že to je, je iluze, neboť není ve skutečnosti nic, ani skutečnost. A všechno se děje samo.

Nemůžeme udělat nic, jen vědět, že se to děje samo. Je to dokonalé, prostě nejde o nás, o naše konání, prostě se to děje samo. Projekce je dokonalá, už je tu všechno a pokud jsme celkem v této iluzi, pak nejsme ničím, čím bychom nebyli nebo byli, prostě to jen je.

Nemůžeme nic vědomě udělat, děje se to samo.

Osobnost chtěla pro mysl v určité iluzi času vysvětlení. Chtěla vědět, že počet buněk těla se odhaduje asi na 45 biliónů a každá buňka je samostatně fungující orgán, a že v konečném důsledku je vše energií, stejně jako strom, zvíře, stůl, zem, vzduch, voda, vítr, Slunce, vesmír, vše je složeno z energie. Ze stejné energie jako člověk. Není nic, co by nebylo touto energií a ve skutečnosti ani toto není, neboť energie, ze které všechno je, je jen informace, tedy NIC.

Již víme, že lidský mozek a to jak funguje v projeveném světě v tzv. dualitě je na bázi toho, že sám nic nedělá, nerozhoduje, necítí, nevnímá, ale že koná na základě impulsů, které přicházejí několik vteřin předtím, než se cokoliv stane. Takže by se dalo z tohoto úhlu pohledu říct, že nic neděláme na základě svobodného rozhodnutí, ale že vše, co uděláme či neuděláme je předem dané, jsme tedy řízeni něčím zvenčí. Takže se nám děje příběh - děj, který s námi nemá ve skutečnosti nic společného, jen se děje a mozek (mysl) si jen myslí, že to dělá on, že on je osobností, on je konatelem, on je tím, kdo to vytváří.

Ale ve skutečnosti tu není nikdo, kdo by něco vytvářel, jen se to děje. A to, jak to vnímáme, je na základě našeho vnímání oddělenosti, neboť jakmile nejsme odděleni od celku, tedy jsme celkem, pak víme, že se nic ve skutečnosti neděje, jen to je.

A neboť "já" jsem tím celkem, pak to vytvářím já sám. Ale co vytvářím, nic nevytvářím. Všechno už tu je, není nic, co by už nebylo. Není tu tedy nikdo, kdo by něco vytvářel, vše tu už je - teď - děje se jen iluze - projekce.

Co mohu tedy dělat? Nic.

Pokud vynechám čas, který víme, že je také iluzorní, tak co zbude? No VELKÝ TŘESK, který se děje teď.

Celý projevený svět v jednom okamžiku, na jednom místě, v jedné energii, jedno NIC.

Absolutní láska v jednom jediném okamžiku, všechno v jednom momentě. Nic, co by bylo oddělené od CELKU, neboť toto všechno je celek, to je jediné, co je. Takže nic.

Co mohu dělat, nic, děje se to samo. Uvědomuji si celek a pak nevnímám oddělenost. Pokud nevnímám oddělenost, jsem celkem, tedy ničím.

JEN TO JE.