Partnerské vztahy v programech mysli
Ve skutečnosti je totiž jedno s kým jsme, neboť to, s kým jsme je "jen" odrazem toho, kým jsme nebo nejsme uvnitř (obsah mysli) sebe. A jediné, co můžeme udělat je přijmout to, uvědomit si, že to, co nám na partnerovi vadí, nebo se nám na něm líbí není jeho, ale naše, a že pokud se na partnera díváme přes vědomého Pozorovatele, dostáváme se tím pádem sami k sobě.
Terezy programy mysli byly také o méněcennosti, o strachu ze
ztráty svobody a o strachu z autority. A tyto programy byly zvědomovány
partnerem, který jen hrál roli toho, kdo jí dává najevo všechny tyto "neviděné"
skutečnosti jako odraz v zrcadle.
Dělo se to prostřednictvím jeho tónu hlasu, obsahem slov, celkovým chováním, kdy všechny tyto projevy v Tereze vyvolávaly dlouho potlačené emoce (programy mysli, vzorce), které měly být spatřeny (zvědoměny) a přijaty.
Všechno a opravdu všechno, co nám na druhých vadí, nebo se nám naopak líbí je jen naše. Je to nepřijetí toho, že to jsem taky já sám. Ale přijetí není o rozebírání, hodnocení a řešení, ale jen o přijetí toho, že to tak zkrátka vnímám, že to tak mám.
Aby došlo z mé strany k pochopení (uvědomění si, že jsou to jen programy mysli), přijetí (nechat ať se to děje samo) a v konečné fázi i prožití skrz tělo (prostřednictvím emocí, které je nutné nechat projít bez ztotožňování se s nimi), a tím i k přenastavení mého obsahu mysli, které Terezu do té doby držely od plného přijetí sebe sama.
Můžeme si stokrát myslet, že to, jaký partner je, je jeho a
ne naše, můžeme stokrát bojovat, snažit se ho změnit, stokrát se trápit,
zlobit, plakat, všechno je to jen a jen naše, je to informace pro nás, ne pro
našeho partnera. Ten má zase informace od nás a ty jsou jen jeho.
My máme jen přijmout, že to tak je.
Takže prvním krokem k nalezení sama sebe a vysvobození z programů mysli a tím pádem k naplněnému životu je uvědomit si, přijmout skutečnost, že všechno, co mi vadí na partnerovi (na druhých), je jen a jen moje.
Druhým krokem je stát se vědomým Pozorovatelem sebe sama, od toho okamžiku, kdy se ráno probudím a tím začíná můj projevený svět, až po noční uléhání. Pozorovat odosobněně, že my jsme to cítění, my jsme to vidění, my jsme to slyšení - odosobněně bez hodnocení a očekávání pozorovat vlastní život tady a teď. Přestat se ztotožňovat sám sebou, přestat si myslet, že já jsem to, co slyší, co vidí nebo cítí, ale uvědomit si, že je tu něco, co je pozorovatel mé vlastní existence a tím se vědomě i stát.
Až jako vědomý Pozorovatel jsme schopni uvidět programy mysli a naučené vzorce, které nejsou ve skutečnosti naše, ale které nás zachytávají přes myšlenky a pocity a my pak přes představy, nenaplněná očekávání, přes hodnocení a posuzování, se najednou necítíme dobře, ale právě naopak.
Takže pokud jsou naše očekávání a představy naplněny, cítíme se
dobře a šťastně, pokud ale naopak naše představy a očekávání naplněny nejsou,
cítíme se špatně a nešťastně. A tak stále dokola a den co den na vlně pocitů
a hodnocení, co je dobré a co už špatné.
Jsme zachytáváni přes myšlenky našimi pocity a emocemi. A protože je všechno uváděno do rovnováhy, tak i tyto naše stavy se musí uvést z plus přes mínus a naopak, aby zůstalo jen rovná se - vyrovnání.
To, že druhého nějak vidíme, že ho nějak hodnotíme a posuzujeme
není ve skutečnosti jeho, ale jen naše, neboť není nic, co bychom mohli uvidět u druhého,
pokud bychom to neměli i my sami. Neexistuje totiž ve skutečnosti nic, co není i mnou. Druzí jsou naší projekcí, jsou odrazem nás samých (v určité fázi obsahů naší mysli).
Takže může nyní přijít další část procesu, a to přijímat všechno, co mi druhý zrcadlí, jako to moje. A přijímat všechno, tím myslím, dovolit si všechno, co mi přijde za emoce a pocity jako to, co se děje samo pro mé nejvyšší dobro a tím pádem i pro dobro celku. Čím více přijímáme (to znamená nehodnotíme, neřešíme, ale jen víme, že se to děje), tím silnější programy mysli se nám zjevují k přijetí. Máme na to již tzv. potenciál (vnitřní sílu).
V určité fázi můžeme i křičet, kopat kolem sebe,
vztekat se, plakat atd., protože se to děje samo a i to, že jsme se v tu chvíli chytli na myšlenku a emoci a ztotožnili se s ní, je součást procesu uvědomování se. Vše se děje samo, takže pokud se to stane, neřešme to. Programy mysli jsou nyní odhaleny a přes tělo se uvolňují, takže můžeme cokoliv nám projde tělem jen přijímat, přijímat a zase přijímat.
Tento proces se děje sám. Každý má své vlastní načasování,
intenzitu, průběh i programy mysli. Není na nikom proces hodnotit či předvídat.
A nyní může být sdělena ta motivace, to, co to přineslo Tereze.
Na konci tohoto procesu byl přechod do stavu, kdy Pozorovatel najednou vnímal, že to, co se děje Tereze, se ho již netýká, že to není skutečnost, ale jen projekce Terezy. Dělo se to postupně a proces ještě pokračuje, ale to, co je vnímáno je vnitřní klid a naplnění. Je věděno, že naplněný život je naší podstatou, my jsme ve skutečnosti tím naplněným životem v absolutní lásce, my jsme tou láskou.
A stát se tou absolutní láskou lze jen přes prohlédnutí a přijetí programů mysli. A uvědomění si, že my nejsme touto osobností, ale že tato osobnost, toto tělo je tu pro naše nejvyšší dobro a pro dobro celku v tom smyslu, že nás vede zpět k sobě v jiné kvalitě života a vnímání. K tomu, KDO VE SKUTEČNOSTI JSME. A že se to všechno děje samo.
Osobnost Terezy postupně mizí, stává se pouhou projekcí v projeveném světě a je úžasné to sledovat. Vědět již, že to není moje, ale že se to jen děje. A že je jedno co se děje, neboť je to jen děj - projekce.
Dnes je již věděno, že tím, kým ve skutečnosti jsme všichni, je samotnou Existencí (Absolutnem, Bytím, Vědomím, Životem) a celé toto Bytí je naplněno absolutní láskou. Absolutní láskou, která miluje bezpodmínečně sebe i všechno v projeveném světě i mimo něj, neboť tím vším i je.
A v tu chvíli začneme naplno milovat sami sebe i svého partnera a všechno v projeveném světě. Najednou není nic, co by nebylo tímto naplněním, touto absolutní láskou.
Najednou tu nejsou žádné chyby, nedostatky, najednou nejsou viděny programy mysli, neboť je to už jedno. Najednou tu je jen naplněný život, naplněný sám sebou a vším, co ho obklopuje a naplňuje. Je tu jen láska, láska s velkým L a život s velkým Ž.
A není důležité jestli tam už někdo je, nebo není. Není podstatné, kde se kdo nyní nacházíme, důležité není nic, neboť se vše děje samo. I tenhle článek jsou jen střípky, které mohou s někým rezonovat a s někým ne. Ale ani to není důležité, neboť je to jedno.
Uvolněme se a odevzdejme to Životu, ten ví nejlépe, co má dělat:)
Jako vždy mi můžete napsat. Ráda odpovím, když přijde odpověď. S láskou Terka