Pokud přijmeme, kdo jsme, staneme se sami sebou

Největší dar je být sám sebou. Ten dar máme všichni uvnitř sebe. Nyní je čas si tento dar vyzvednout, tady a teď. Každý jsme jedinečný, a každý jsme ten paprsek, který zapadá do toho velkého světla Galaxie. Je čas začít zářit.

Nedávno, když jsem kamarádce, se kterou jsme se delší dobu neviděly - vyprávěla, co jsem musela nyní psychicky čistit, tak se upřímně divila a řekla mi, že si myslela, že nic neřeším. Že žiji s takovou lehkostí, jistotou a optimismem, že byla přesvědčena, že můj život je pozitivní neustále. Ta její představa mě velice rozesmála a zároveň mě to na chvíli donutilo se zamyslet, jestli bych neměla více mluvit o tom, čím jsem musela projít, a čím musím ještě dnes občas procházet, abych byla tam, kde jsem dnes.

Protože právě díky tomu, čím jsem si musela projít, mám dnes soucit s ostatními, nesoudím ani sebe, ani nikoho jiného, a mám porozumění toho, čím ostatní procházejí.

Ale poté se vždy dostanu k tomu, že je to moje věc, a co je komu do toho. Ale s přicházející novou energií a nově probouzejícími se lidmi, jsem se rozhodla odkrýt část toho, co rozhodnutí pro evoluční vývoj (transformaci) vlastně znamená předtím, než se rozhodnete vzít si "červenou pilulku" a uvidět skutečnost. Sice si myslím, že nemáme na výběr, a pro výběr pilulky jsme se rozhodli dávno předtím, než nám je předložena, ale stejně je asi dobré říci, nejste v tom sami.

Já jsem to měla tak, že celý život jsem měla pocit, že do tohoto světa nějak nezapadám. Že mu nerozumím, nehodlám ho podporovat a přemýšlela jsem vždy nad tím, do jaké míry hrát hru přizpůsobivosti a kdy už ne. A toto jsem měla, co si pamatuji, kdy jsem nějaký čas byla více ve starém systému a někdy jsem se zase snažila vystoupit, a začít tvořit systém nový. Systém, který mi dával smysl. Nikdy mi to moc dlouho nevydrželo a časem jsem se stala tou, co si nosí vše uvnitř, a navenek dává jen masku. Tento pocit, že všechno je jinak, má asi mnoho z nás. Ale zatím jen část z nás, chce tomuto pocitu přijít na kloub.

Takže, když mě okolnosti života donutili se zamyslet nad svým životem opravdu důkladně, a to šlo již o mé vlastní přežití, tak jsem se rozhodla si vzít "červenou pilulku" a dozvědět se, kdo jsem, co je to za svět okolo mě a kam jdu. Že potřebuji znát smysl toho všeho, jinak pro mě nemá smysl zde už zůstat. A v tu chvíli můj život nabral úplně jiný směr a v mém životě začala konečně transformace.

Na jednu stranu mě čekal dokonalý "očistec", který bych nikomu nepřála, ale na druhou stranu přicházelo něco, co mi dávalo a doteď dává obrovský smysl. Život, který mi dává hloubku, který mi poskytuje opravdovou radost, lehkost, soucit, láskyplnost, moudrost, víru. Najednou vím, že život lze žít a ne jen přežívat. Že smyslem mého bytí bylo od začátku, vystoupení ze starého systému a začít tvořit systém nový.

Jsem snílek, jsem milovnice duší a jsem žena, která nyní konečně žije. Každý den cítím chvění ve svém srdci a břiše, když se probudím, a uvědomuji si, že je další den přede mnou. Nechávám se překvapovat, nechávám sebou proudit energie toho dne, nechávám život, ať mě přinese to nejlepší, co mi může nabídnout.

Vše, co jsem dosud prožila, mělo svůj smysl, vidím, jak vše do sebe zapadá s božskou přesností a moudrostí, a jak jedno bez druhého by nemohlo existovat. Já bych nebyla taková, jaká jsem dnes, kdyby nebylo mé minulosti. Mé chyby jsou mé milované děti, tak moc jsem za ně vděčná, za ty mýlky, které mě tolik posunuly. Nemusely být tak kruté? Ale musely, protože byly přesně takové, abych si jich všimla, a abych je unesla. Někdo má z vnějšího pohledu ještě vetší a někdo zase menší, ale v konečném důsledku jsou přesně pro nás, jaké kdo uneseme, jaké kdo potřebujeme.

To, jaká ve skutečnosti jsem, vím jenom já, a někdy překvapím i sama sebe:) To, jak mě vidí ostatní, je jejich věc. Kolik lidí mě vídá, tolik podob mám v jejich vnímání. Je to jejich vnímání, já jim je neberu, je mi v podstatě úplně jedno. Důležitá jsem pro sebe já sama, to že se mám ráda, je jedna z nejkrásnějších věcí, která mi došla, a kterou mohu prožívat. Mám se ráda tak moc, že mohu mít ráda i všechny ostatní. Ať jsou kdekoliv na své cestě, já je mám ráda a respektuji je. Vím, co je ještě čeká, cítím, čím si již prošli a jen jim fandím a miluji za to, že do toho vůbec šli. A protože jsem snílek, tak i věřím, že to dáme všichni:)

Moje cesta samozřejmě nekončí, jsem vlastně na začátku. Na začátku nové Země, nové energie, nového cyklu a s pokorou, vděčností, radostí a láskou jsem natěšená, jak malé dítě, které objevilo svět. Kochám se, pozoruji, obdivuji, raduji se, miluji, prociťuji, bože, děkuji za to, že jsem došla až sem.

Nikdy bych ještě před několika lety nevěřila, že je tohle možné. Že všechny ty naše sny, se stanou skutečností. Že je možné tvořit svůj vlastní život. Že je možné věřit v něco víc, než nám bylo předkládáno. Že je možné vědět, že jsme víc, než jsme kdy snili. Že jsme součástí transformace, která je tak úžasná, velkolepá, tak neopakovatelná. Bože, děkuji, že mohu pocítit, jak moc jsme mocní, a co vše dokážeme, a že mohu sdílet a tvořit s některými dušemi tuhle novou Zemi.

S pokorou říkám, přijměme svou velikost. Přijměme svou moc. Tady a teď.