Proč jediné co stačí je uvědomování a přijímání?

19.11.2020

Tak takhle, samozřejmě, že neexistuje nic jednoznačné a už vůbec ne nejdůležitější, protože vše se děje samo a bez toho unikátního mixu každého z nás, by nebylo nic, což v konečném důsledku vlastně nic je😊. Tak a teď do lidské řeči. Duchovní život je vlastně jednoduchý a postačí dvě základní činnosti - uvědomování a přijímání. Nevěříte? Nevěřte, zkuste to.

Protože pokud děláme tyto dvě činnosti, tak ostatní se připojí záhy a samo. A nemohu začít konat tyto dvě činnosti, když jsme ještě nedělali ty, které jsme již dělali. Ajajaj, lidská řeč se dneska nějak zamotává, tak ještě jinak 😊.

Pokud si uvědomuji, že všechno, co se mi děje, je jen moje, a že je to pro mé nejvyšší dobro a dobro celku (samotnou Existenci - tedy pro mě), a pokud si uvědomuji, že máme nějaké myšlenky, nějaké programy mysli a naučené vzorce, které nám brání v harmonickém a spokojeném životě, pak již stačí - uvědomovat si - pozorovat všechny naše myšlenky a přijímat je - přijímat to, co se mi děje tady a teď.

Uvědomování znamená, že jsme si vědomi, že víme, že jsme ti, kteří nejsou našimi myšlenkami, ale že myšlenky jsou jako nějaký "zmutovaný" program, který chce odvést naši pozornost do situací, pocitů a konání mimo naši rovnováhu, který nás chce vyvést z rovnováhy (blaha, naplnění) a chytit nás - odpojit nás od nás samých, od naší prapodstaty, od naší skutečnosti a zajistit, abychom pozornost upřeli například na nějaký problém, nepříjemného člověka, který nám chce minimálně ublížit, nebo na úkoly, které musíme okamžitě vyřešit, příslušníky rodiny, které musíme ohlídat a zaúkolovat, či věci, které musíme co nejdříve zajistit, atd.

Uvědomování vlastně neznamená nic jiného, než že svou pozornost dám na to, že si uvědomuji, že se toto děje, že myšlenky odvádějí naši pozornost od sebe samých a začneme všechny své myšlenky pozorovat. Jakmile je začneme pozorovat, stane se zázrak (za zrak), najednou mi začne docházet, kolik myšlenek denně mám, na které myšlenky se chytám, a které jen tak projdou bez povšimnutí - zachytávání.

A pokud si již uvědomuji, tak s uvědomováním přichází i tolik potřebné zpomalení, neboť bez zpomalení by se nám nedařilo si uvědomovat. A tak se učíme sami od sebe přes uvědomování i trpělivosti, zvnitřňování a vlastně najednou meditujeme.

Najednou nám dojde, že my nejsme naše myšlenky, ale že myšlenky jsou něco, co vytváří náš projevený svět, to, co si myslíme, na co se chytneme, to se domníváme, že je skutečnost. A najednou nám v tom posvátném aha momentu probleskne informace - vědění - že já nejsem mé myšlenky, že já jsem pozorovatel, moje myšlenky mě mají jen odvést od pozorovatele a zajistit, abych se věnoval myšlence, která přišla a ne tomu, co je podstatné - skutečnosti toho, kdo jsem.

A pokud již umím se uvědomovat a uvědomovat si, co jsou myšlenky a kdo je pozorovatel, když procítím tuto skutečnost, přichází druhý a poslední krok - přijímání.

A přijímání je už brnkačka (omlouvám se za tyto "lži", ale mám to již za sebou, tak jsem v lehkosti a vím, že to má být lehké 😊), pokud už znám své ego a poznám jeho programy a přiznám si, že všechno, co se nám děje, jsme si způsobili my sami, že se to děje pro nás a není tu nikdo, kdo by za to mohl, kdo by tu nehrál pro naše nejvyšší dobro, prostě - zkrátka - přijmu to, co se mi děje, že se to prostě děje, nastane velké uvolnění a prozření.

Nemusím zatím vždycky vědět proč, ale věřím a časem již vím, že se to děje pro mé nejvyšší dobro.

A přijmu i to, že cokoliv mi vadí na druhém, není jeho, ale moje. Že pokud mám nějakou negativní (ale i pozitivní) emoci vůči druhému, je to moje emoce, neboť nechci přijmout, že druhý mi nic nedělá, že to jen mé očekávání, mé představy, mé myšlenky v podobě domněnek způsobily, že mi teď něco vadí. Pokud tuto emoci přijmu, pokud přijmu to, že to není toho druhého, ale moje, a i když to nyní nechápu a nerozumím tomu, časem uvidím, proč se to dělo, dochází k dalšímu posunu od ovládajících programů k programům viděným.

Spojí se uvědomování s přijímáním a spustí se konečný proces "vysvobození".

Někdy vidíme hned, co se to děje a proč, ale není nutné to pochopit myslí, prostě to jen nechat projít tělem - stát se. Dovolit si být takový, jaký zrovna opravdu jsem, dovolit si to, co cítím, jak se zrovna cítím, bez ohledu na okolí či mé vlastní programy hodnocení co je dobré a co už ne.

Nechytat se na myšlenky, emoce, pocity, ale dovolit si je, jen je nechat projít s tím, že chtěly ven, že chtěly být viděny a prožity. Že mám již sílu (uvědomění a přijímání) na to, prožít všechno, co prožít mám, bez ohledu na hodnocení a souzení.

A ten, kdo začne přijímat, tak s přijímáním přichází i ruku v ruce pokora, vděčnost, soucit, lidskost a tím se stáváme lehčím o další programy...

Tato pro někoho možná až "letargie" (opak je pravdou), má jednu obrovskou výhodu a nese velký dar, najednou vám krok za krokem začne docházet, co je skutečnost a kdo doopravdy jsme. Najednou víme, co jsou to myšlenky a vzorce a jak nás v životě ovládají a umně skrývají skutečnost, najednou se začneme mít více rádi, neboť programy méněcennosti a jiné se začnou zvědomovat a propouštět, najednou se začne náš život uvolňovat a stávat se lehčím a lehčím.

Ale programy nikam nemizí, ony tu zůstávají, ale my, již o nich víme. Možná se občas ještě na nějaký chytneme, ale to už je jen chabý výpad, který je rychle prokouknut a s vnitřním klidem zpozorován, uvědomen a přijmut 😊. A tím jej zase pěkně usadíme do "neznáma".

V určité fázi to možná bude i bolet, když najednou vidíme, kolika iluzím jsme uvěřili a kolik času jsme strávili něčím, co ve skutečnosti neexistovalo. I v té chvíli, kdy se na program chytíme, neboť čím lépe nám tyto dvě činnosti půjdou, tím více to bolí (iluze bolesti), věřme, že je to jen na chvíli (nic netrvá věčně - tedy mimo nás 😊).

Ale on přeci neexistuje ani čas, ani my sami, tak buďme v klidu, není kam spěchat, není to o tom někam přijít a není ani kam dojít. A bolest? No tak, jak dlouho se již trápíte v tomto vašem projeveném světě, tak ta chvilka vás už přeci nezabije😊.

A opět mé obligátní, stejně to neovlivníme, všechno se děje samo a my nejsme herci, ani film, ani ten divák, ani ty emoce diváka, my jsme ten, kdo to celé pozoruje a raduje se z toho, že tohle celé je z něho, pro něho, ale bez něho😊.

S uvědomováním a přijímáním zaznamenala Tereza


Pokud mi chcete sdělit váš názor, či se na něco zeptat, napište mi.

Všechny příspěvky a články je dovoleno sdílet s odkazem na originál článku zde na blogu.
Všechna práva vyhrazena 2022.
Vytvořeno službou Webnode Cookies
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky