Děje se to samo

A to je oč tu běží. Žít a nechat žít. Přijmout to takové jaké to je. Neuděláte proto nic, odevzdejte to životu a počkejte si na další krok. Co proto chcete udělat, když do teď nic nefungovalo a vy se neustále točíte v kruhu a světlo na konci tunelu nikde? Tenhle článek přišel pro všechny, kteří nevědí jak dál a hlavou se to snažili řešit již tolikrát, že jim to už nedává smysl.

Přicházejí otázky i prostřednictvím online setkání týkající se toho, co proto můžete udělat, co můžete změnit, abyste se již nechytali na myšlenky, abyste se již neztotožňovali s tím, komu se to děje.

Nyní je popisována projekce, ten zdánlivý děj z pohledu Duality, kdy se rodíme s nějakým obsahem mysli do prostředí s podobnými obsahy mysli, abychom přijímali a ztotožňovali se s myšlenkami, na které se náš obsah mysli chytí. Ztotožňovali se s myšlenkami v určitý čas, neboť v Dualitě je vnímán časový horizont a ten nás také odděluje od Celku, stejně jako ztotožnění s obsahem mysli, s tělem, s dějem, s naším příběhem a s příběhy ostatních.

V tomto zdánlivém kruhu, ve kterém se na čas ocitáme, se někomu z nás hroutí  naučené vzorce a programy, kterým jsme přes obsah mysli přivykli, jsme přesvědčeni, že naše vzorce a představy jsou správné a chceme po druhých, aby je měli také takové. Hodnotíme, soudíme, očekáváme, domníváme se, tvoříme své představy a názory.

Točíme se v kruhu svých představ a nejsme schopni z nich vystoupit. I když v určité úrovni už o nich víme, a i když překročíme práh Duality a zříme Celek, kterým jsme, stále jsme vraceni zpět do obsahu mysli a duálního vnímání projeveného světa. Kruh se uzavřel a my se točíme v tomto zdánlivém kruhu.

Ale máme pocit, že je to náročnější, bolestnější, vystoupení z Celku a návrat do duálního vnímání obsahu mysli a chytání se na myšlenky, představy, očekávání a hodnocení "bolí" víc a víc. Jsme vyčerpáni, jsme unaveni, jsme naštvaní, že víme, a přitom s tím nelze nic udělat. Opět je tu to nahoru a dolů, zas a znova.

Nevíme jak z toho ven, vždyť už víme, už jsme to zažili, tak proč je tu opět tohle nesmyslné zachytávání se na něco, co už víme, že není naše, že to není to, co hledáme.

A je to tady. Hledáme, očekáváme, představujeme si vysvobození. Představujeme si harmonii, absolutní lásku, klid, vyrovnanost.

Hledáme něco, co nelze najít, neboť tím již jsme. Jsme to my sami. My jsme tím životem, Celkem, Vědomím, my jsme tím, co hledáme. Hledáme něco, co není odděleno od nás, ale tím jsme my sami tady a teď. Teď. Teď.

A teď nejspíše zní otázka mysli, jo, tohle já zažívám, tak co mám s tím dělat?

Nic, zklamu vás, nic proto nelze udělat, děje se to samo. Když napíšu odevzdat to, přijmout to, pustit to, všechno jsou to jen slova, která nic nezpůsobí, nijak nepomohou, nijak neuleví, není tady nikdo, kdo by mohl unavené mysli ulevit, nebo pomoci.

To, co nyní zdánlivě někteří prožíváte, se děje samo, děje se to pro vaše nejvyšší dobro, pro dobro Celku, děje se to, aby se oddělenost již neděla, aby se obsah mysli nechytal na myšlenky, aby se něco uvědomilo...ale ono se nic neuvědomí, ono se nic nestane, není možné, aby se něco stalo, neboť neexistuje ani tento děj, ani vy jako osoba, ani váš příběh. Neexistuje ani váš obsah mysli, ani vaše tělo, ani myšlenky, všechno je to jen zdánlivé dění v projeveném světě.

Ani to ale nepomůže, protože tady není nikdo, kdo by pomáhal, ale jen se zdánlivě dějí slova, která chtějí něco sdělit, ale není co sdělit, protože se to děje samo.

Není to na vás, není to možné změnit, není to možné najít, není to možné pochopit, není to možné udělat, nelze s tím udělat nic. Jen se to zdánlivě děje. Jsme vším a zároveň ničím, a pokud je tam ještě někdo, kdo se s čímkoliv ztotožňuje, není možné tím nebýt.

A bude ten zdánlivý děj mít někdy konec? Není žádný konec, vždyť se nic neděje, neděje se nic, co by mělo konec nebo začátek, je to jen teď, teď, teď.

Je jen tento zdánlivý děj a pokud je tu ještě někdo, kdo vnímá, že se mu něco děje, pak se to děje.

Napsat i to, že se to děje samo je vlastně nesmysl, neboť co se děje, když neexistuje ani tento děj?

Intelektuální mysl to chce pochopit, chce tomu porozumět, chce tomu pomoct, proto možná tato slova, ale nelze proto nic udělat a už vůbec to nelze pochopit, ani tomu pomoct, ani to sdělit. Děje se to samo a zároveň se neděje NIC.

Zde formulář pro ty, kteří vnímají, že mi chtějí něco sdělit, napsat, podělit se:)