Uvědomování se v praxi

Jedna věc je vědět, jak funguje princip života a druhá věc je to žít. A jedna věc je vnímat skutečnost a druhá věc je ji přijmout. Jedna věc je uvědomovat si programy a druhá věc je se s nimi neztotožňovat. A jedna věc je myslet si, že znám pravdu a jiná je se tou pravdou stát. Uvědomování se v praxi.

Slova nemohou a ani nemají moc změnit úhel pohledu mysli, ale spíš jí jenom jiný úhel pohledu nabídnout. A možná si některá mysl z toho něco vezme, anebo taky ne😊.

Když má totiž mysl v určité fázi pocit, že ví, tak ve skutečnosti neví nic, jen si myslí, že ví. Vědět není totiž to samé, co zažít, žít to, a to se děje samo.

Ano je tu zase stále se opakující, děje se to samo. Neboť pokud si ještě myslíme, že víme, pokud si myslíme, že přijímáme, pokud si myslíme, že žijeme v přítomnosti, tak se tak ve skutečnosti ještě neděje, jsou to jen představy mysli.

A všechno co se děje, se děje samo. On totiž princip života opravdu vede (vyrovnává) bytost životem podle jejího momentálního nastavení, a i její uvědomování se děje samo a mysl se postupně mění sama od sebe prožitými zkušenostmi. A zkušenosti, jak víme, jsou jen představy mysli.

Pokud bude řečeno, pustit to, odevzdat to samotnému principu, mysli to nic neřekne, dokud se neunaví natolik, že to sama nepustí a neodevzdá. A v tom je ten fígl.

Je to v té jednoduchosti, v neřešení, v přijímání všeho takového, jaké to je, v plynutí v přítomnosti, které se nehodnotí, neboť pokud se děje cokoliv - ztotožnění, hodnocení, představy, očekávání, domněnky, vědění, tak je to stále jen z mysli, neboť mysl to v Dualitě ani jinak neumí a tím pádem, ani jinak nemůže.

Ta praxe znamená, že "jen" Jsem tady a teď. A všechno, co se děje, vím, že nejsem já, že já jsem ta Existence (stav bytí, to co existuje), ta věčná, neměnná, nezničitelná existence, a všechno ostatní je jen iluze. Iluze, kterou lze pozorovat, a to je všechno, co lze zdánlivě dělat.

Uvědomovat si, kdo ve skutečnosti jsem. Uvědomovat si, že ten stav existence tady a teď, to je to, co je a všechno ostatní se mě netýká, nedotýká, neohrožuje, neovlivňuje, neomezuje, nedefinuje....

Není to letargie, děj se nechává dít a koná se a děje se to samo, a není tu nikdo, kdo by se s dějem ztotožňoval, když nejsem tím dějem, tou osobou, tím tělem, tak jen přijímám děj, osobu, tělo, ale neztotožňuji se s tím, jen si uvědomuji, kdo ve skutečnosti Jsem.

A toto se děje samo a není na nás to změnit, je to jen o tom, to přijmout, že to tak je.

Nebude zde psáno o tom, co se pak stane, když se v přítomnosti děje přijetí, byly by to zase představy pro mysl. Tady a teď se jen děje text pro mysl otevřenou a připravenou pro uvolnění skrze slova, která nemohou sdělit nic, co již není vnímáno.

S přijetím všeho se děje v přítomnosti tady a teď.