Neexistence je probuzení

Uvěřili jsme tomu, že jsme na světě proto, abychom něčím a někým byli, abychom něco dělali, něco si mysleli a něčemu věřili. Uvěřili jsme, že jsme, a to je ta největší iluze této projekce zvané projevený svět, tedy život před probuzením.

Pokud jsme ještě hledajícími, nemůžeme to, co hledáme najít, neboť to, co hledáme nelze najít, to už je a jsme to my sami. My sami ne z pohledu osobnosti, mysli či těla, ale z neexistence. Není možné nikomu pomoci či poradit, jak se do stavu probuzení dostat, neboť cestu má každý svou jedinečnou, jako je jedinečný příběh každého z nás. Lze možná poodkrýt nějaké skutečnosti, ale i to je iluze z pohledu mysli, neboť se vše děje samo a není nikdo a nic, co nás může vést, neboť není žádné vedení, ale jen se to děje.

Když se mysl unaví, ale není to podmínkou, začne obsah mysli hledat smysl života a toho, kdo ve skutečnosti je. Hledání smyslu své existence, štěstí nebo chcete-li naplnění. Mysl hledá všude možně, jsou různé směry a vedení. Od tzv. duchovních mistrů, přes guru až po osobnosti, které působí moudře a klidně a mohli by znát něco víc než já sám. V tu chvíli je mysl opět zaměstnána hledáním, neboť hledající má představu, že je na cestě k nalezení. Mysl tedy najede na další programy a začne hledat odpovědi. A některá mysl hledá měsíce, roky, leta, leta páně...a většinou nenajde nic, jen další otázky, přesvědčení, očekávání. A tak přicházejí opět stavy nahoru a pak zase dolů a naplnění nikde.

Mysl totiž není schopna najít to, co hledá, neboť to hledá mysl a její obsah mysli přes naučené vzorce a programy. Mysl není schopna to najít, neboť nepřestává hledat.

A co když to není o hledání, ale o rozhodnutí uvidět, žít pravdu, žít skutečnost a pak nechat vše, ať se děje samo. Neboť i to rozhodnutí se událo samo, není tu nikdo, kdo by se rozhodnul.

Chce to odvahu, nechce, neboť proto nemůžete nic udělat, to rozhodnutí, pokud přijde, přijde samo, je součástí našeho příběhu. Je součástí každého příběhu v iluzi (v dualitě, v projeveném světě), neboť ve skutečnosti není jiné cesty než zpět do jednoty (celku).

Jen iluze času nás přesvědčuje, že je někdo na tom líp, protože už na to přišel, nebo je snad v jiné úrovni, neboť je lepší než my, či horší, neboť to ještě stále hledá. To způsobuje iluze času, na kterou se občas ještě někdo chytá.

Další iluzí je, že proto musíme něco udělat, že musíme na něco nebo někoho narazit, že musí přijít informace, návod, pomoc. Že se musí něco stát.

Na cestě hledajícího je to někdy ve formě čistění, vlastního vylepšování, někdy je to forma práce s energiemi, čakrami, nebo duchovním růstem, někdy je dokonce projekce přesvědčena, že může pomoci i ostatním. Mysl tedy osobnost chce něčím - někým být (matkou, otcem, dcerou, synem, tetou, prodavačkou, makléřem, řemeslníkem, hodným, mazaným, rodinným, silným, křehkým, milým, forem je nespočet) a v tom je ta nevětší iluze, že je potřeba se někým či něčím stát, aby přišlo pochopení.

Neboť nemůžeme ničím být, neboť ve skutečnosti neexistujeme. Je to jen projekce, energie, světlo, projekce něčeho, co není. Jsme nic a ztotožňujeme se s touto iluzí něčeho. Nějaké osobnosti, nějakého těla, nějaké rodiny, přátel, práce, domova, místa, ztotožňujeme se s tím, že se nějak cítíme, nějak se máme, nějak se nám daří. Iluze je dokonalá, a proto není občas snadné z ní vystoupit.

Další iluzí je ztotožnění se s příběhem. S vlastním příběhem života. Toto je můj příběh. Jako nemůžeme nic a nikoho vlastnit, neboť není nic, co by bylo naše, ale jen to je, tak nemůžeme mít náš vlastní příběh. Vyprávíme si příběhy, ztotožňujeme se se svými vzpomínkami na minulost, vytváříme si představy budoucnosti a myslíme si, že to je to, co nás utváří. Hledáme vysvobození, probuzení, osvícení a uvězníme sami sebe do vězení vlastního příběhu, svých představ.

A přitom kolik lidí, tolik pohledů na náš vlastní příběh. Každá mysl, každý obsah mysli je jedinečný, a tak i jedinečné jsou pocity, emoce, názory, přesvědčení, úhly pohledu na jednu jedinou situaci, osobu, příběh. A my se s tímto pohledem ztotožníme, a pak se trápíme nebo naopak radujeme v přesvědčení, že toto je náš příběh. Toto jsme my. A pak přijde opět stav nahoru a dolů.

Pokud věříme, že tento projevený svět je skutečnost, pokud uvěříme zákonům samotného principu ve vyrovnávání plusu a mínusu, přitažlivosti a odtaživosti, jsme ještě v zajetí mysli, neboť pokud je vše iluze, jsou iluzorní i tyto zákony a my se pak točíme v kruhu. Vystoupit z toho kruhu lze jen tím, a i to je iluze, neboť vše se děje samo, že se nebudeme oddělovat od jednoty (celku), ale přijmeme ji.

Opravdovým rozjímáním a vnitřním přemítání přijdeme možná na to, že dokud se ztotožňujeme s naším příběhem a tím pádem s naší osobností, náš život se točí v kruhu a my s ním. Že nelze vystoupit z tohoto kruhu, pokud nepřijmeme skutečnost, že nejsme osobností, nejsme tímto příběhem ani tímto tělem, ale že jsme jednotou tedy celkem, který ve skutečnosti neexistuje, ale jen se děje, jen je.

Ale i to se děje samo a není v naší moci snažením, touhou, konáním k tomuto zjištění dojít. Jen buďme v tom, že už tím jsme. Že jsme tím dějem, že jsme tím, co je, a to co je, že je iluzí.

Nejsme tím, čím si myslíme, že jsme, to je z pohledu mysli, ale my jsme tím za myslí.

Pokud mi chcete napsat, napište. Ráda odpovím, když přijde odpověď:)