Nejsme moudřejší než život, i když my sami jsme tím životem

Děje se uvědomování a v uvědomování nastupuje jiná úroveň bytí, bytí v zájmu Celku. Bytí v proudu života. Tedy přesněji stáváme se samotným životem. Životem se vším všudy, se všemi jeho principy, projevy, se všemi jeho aspekty v přítomnosti - tady a teď.

Víra má v určité úrovni své místo, ale slepá důvěra v něco, co neexistuje, je jako vědění, které je ničím, pokud tam není vlastní zkušenost. Ale i zkušenost může být zavádějící, pokud je vnímána z Duality, tedy z mysli.

Je třeba praxe (zažít to) a ta je o vědomém pozorovateli tady a teď. Ale i ta praxe se děje sama. Jsme vědomým pozorovatelem, který se skrze zdánlivý děje stává "postupně" stavem. Stavem pozorovatele, kdy tam již není nikdo, kdo by pozoroval, ale zůstává samotná pozornost (existence) tady a teď.

Asi by nemělo být říkáno, že je to proces, protože obsah mysli si představí nějakou délku procesu a představu toho, jak proces probíhá a jak asi vypadá, a přitom každý má ten svůj zdánlivý proces jedinečný. Nic není špatně nebo dobře, prostě to jen zdánlivě je.

V procesu uvědomování se děje vlastně vše a zároveň je tu neustále přítomný vnitřní klid a ticho. A i když se neustále něco děje, ve skutečnosti (přítomnosti) se nic neděje. Všechno, co v tomto tzv. procesu přichází je takové jaké to je, a i když se mysl snaží ještě předkládat myšlenky na zachycení, už tu není nikdo, kdo by se chytil. Budou tu stále, ony myšlenky nikam neodejdou, ale již není nikdo, kdo by se na ně chytal a ztotožňoval se s nimi.

Občas se nějaká myšlenka zastaví na delší chvíli, nebo má tendenci se opakovat, ale v jiném složení, neboť zachytila malou naději, že se mysl dotyčného obsahu mysli chytí, ale už i to je vnímáno a pozorováno. A vlastně to vyvolává úsměv, co sem zase míří 😊.

Vnímání se změnilo, přeměna se děla sama a postupně tak, jak byl pozorovatel více v přítomnosti, jak se uvědomování stávalo přirozenou součástí života, ale i to se dělo samo.

Je vnímáno, že se již neděje život v duálním módu příčina - následek, protože tu již není nikdo, kdo by příčinu způsoboval. Již není pohled na život z obsahu mysli, ale z bytí v přítomnosti, v plném vědomí si toho, jak dokonalý život (Princip, Projev, Vědomí) je.

Je vnímáno a zažíváno, jak je o vše postaráno v zájmu Celku, tedy nic není špatně nebo dobře, prostě to je takové jaké to je a to "je" - je dokonalé. Pokud je vnímána důvěra ne z obsahu mysli a ze slepé víry či vědění, ale z vnímání toho, co je zdánlivě skutečné, a to je život sám, je vše odevzdáno pro zájem Celku a jen se "je".  A děje se tak samo.

Někdy jsou ještě vnímány emoce, lehké jako vánek, projdou tělem emoce vděčnosti, lásky, pokory, nebo třeba nesouhlasu, které chtějí projít a uvolnit zadrhnutou energii v těle. Jen se na chvíli projeví, jen se na chvíli ukážou, aby byly přijaty a zase mohly odejít do "věčných lovišť". 😊

Jak pochopit, že život je nad náš obsah mysli? Jak přijmout, že život ví lépe než obsah mysli, co je dobré a co ne? Jak vystoupit z vnímání duálního a stát se samotným životem?

Chce se napsat, že proto nelze udělat nic, děje se to samo. A byla by to pravda. Ale je tu i možnost přijmout život takový jaký je. A pak pozorovat přítomnost tady a teď, uvědomovat si, že život koná v zájmu Celku.

Je to vlastně jednoduché, i když tomu mysl někdy ještě nechce uvěřit, ale je to tak.

Náš obsah mysli, naše mysl není moudřejší než samotný život, neboť v konání z Duality stejně konáme všichni nevědomě, konáme tak, protože nemůžeme jinak. Vše, co konáme z Duality, je pro náš osobní zájem, a můžeme si stokrát myslet 😊, že jsme konali v zájmu druhých, pro druhé, ale vždy je to jen pro nás samotné. V úrovni Duality nelze jinak konat - konáme nevědomě. Proto není žádná vina či oběť, děje se to samo.

Až v úrovni vědomého pozorovatele - tedy samotného Vědomí (života) je vnímáno, že nyní již nekonáme v zájmu svém, ale projevuje se skrze nás samotný Princip života a ten nekoná v zájmu jednotlivce, ale Celku a toto konání je vždy bez duálního vyrovnání plus - mínus, příčina - následek. A to je možné vnímat jako to zdánlivé vysvobození. Ale zároveň tu již není nikdo, kdo by to řešil.

Je vnímám jen život sám a děje se to samo. Nechme tedy život konat. My nejsme náš obsah mysli, my nejsme naše mysl, my jsme tím životem, tím stavem, který se děje sám pro samotný život tady a teď.

S láskou Terka

Pokud to tak budete vnímat, můžete mi napsat.