Není tady nikdo

Není tady nikdo, kdo by něco věděl, není tady nikdo, kdo by něco dělal, není tady nikdo, kdo by psal tento článek, není tady nikdo, kdo by tady žil život, není tady nikdo, kdo by nebyl mnou, i když já ve skutečnosti neexistuji. Tak proč je psán tento článek? Protože se tak děje ve zdánlivém ději tady a teď. Je to článek pro tady a teď, a ne jindy a ne jinde, jen pro tuto chvíli, pro tento zdánlivý děj/neděj.

Nechme tento text, pokud to tak bude vnímáno tady a teď "jen" působit, nechme ho projít skrze projekci osoby, která ho zdánlivě čte. Nehodnoťme ho myslí, zkušenostmi, přes paměť obsahu mysli. Zdánlivě to přišlo a zase odešlo a děje se samo.

Zdánlivý děj, zdánlivý příběh, zdánlivé osoby, zdánlivé zkušenosti, zdánlivá paměť, zdánlivé vidění, zdánlivé slyšení, zdánlivé cítění, zdánlivé vnímání, a přitom se to ve skutečnosti neděje a ani skutečnost neexistuje, tak jak si to vysvětlit? Když má být něco zdánlivě sděleno, tak je zdánlivě sdělováno.

Ano, mysl by to ráda pochopila, mysl by to ráda věděla, mysl by to ráda našla, mysl by to ráda řídila, ale toto není o mysli, toto je o ději, který se děje sám, a i ten děj se děje jen zdánlivě. Je to hra Vědomí na mysl - osoby, které jsou zdánlivě odděleny od Vědomí od celku, ale přitom je jen jedno Vědomí, jeden celek. Jeden zdroj, jen jedna energie. Neboť tu není ve zdánlivém ději nic jiného než jedno Vědomí.

A jak tedy žít? Co tedy dělat, když nemá cenu dělat nic? Jaký má tedy život smysl? A co je tedy tím životem? A lze dojít někdy plné spokojenosti? A mysl vytváří v tuto chvíli další a další otázky...

Ve skutečnosti je to tak jednoduché, tak obyčejné, tak klidné. Ve skutečnosti tu není NIC. Jen energie, která tvoří zdánlivou projekci života, osob, děje. Vše je jen iluze skutečnosti, iluze děje, iluze projeveného světa, iluze odpojené mysli od Vědomí, iluze jednoho Vědomí, neboť i to je ničím. Všechno je jedno Vědomí, takže i mysl, děj, osoby, obsahy mysli, projevený svět, ale i ten neprojevený. Není nic, co by nebylo Vědomím, a samotné Vědomí je ve skutečnosti ničím. Takže co se ve skutečnosti děje? Nic. Zdánlivá iluze děje. Děj / neděj.

Je tu jen Vědomí = energie, energie, která vše tvoří, která je věčná, která tu vždy byla a vždy tu bude, energie, kterou jsme a zároveň je tato energie ničím. Pro mysl něco neuchopitelného😊.

Je to o přijetí všeho takového, jaké to je.

V projeveném světě v tzv. dualitě se dějí (zdánlivě) vždy oba náboje, kladný i záporný, vždy, když je vnímána bolest, je zažíváno i štěstí, když je zažíván smutek je zažívána i radost. Když je zažívána hojnost na jiné úrovni je zažívána chudoba, z pohledu Vědomí čas neexistuje, všechno se děje v teď. Proto, aby se mysl unavila? Aby uviděla, že je všechno v pohybu, všechno je uváděno dnes a denně do rovnováhy, že vždy tu jsou oba póly, oba náboje a pokud nepřijmu oba náboje jako rovnocenné, jako jen to, co se děje, budu zažívat oba tyto náboje stále dokola jako oddělené. Jako zlo a dobro, jako špatné a dobré.

Bez hodnocení, bez představ, bez očekávání, bez řízení. Až není zažívána žádná potřeba, touhy, očekávání, představy, hodnocení, až zůstane jen bytí tady a teď, a přijímání všeho takového, jaké to je, pak přichází proměna energie a vnímání projeveného světa se změní, změní se děj, změní se stav bytí.

Stav, který tu vždy byl a je a bude (zdánlivě), který nikam neodešel, stav, kterým ve skutečnosti jsme, a který se zdánlivě děje. V tomto stavu odpadají otázky, odpadá všechno hodnocení, očekávání, toužení, představy, v tomto stavu se promění vnímání všeho. A toto se děje samo, není tu nikdo, kdo by proto mohl cokoliv udělat.

Cokoliv mi vadí na druhém, je jen moje. Cokoliv oceňuji na druhém je také jen moje. Cokoliv prožívám z pohledu života, jako to, co se mi zdánlivě děje, je jen moje, není tu nikdo jiný než já sám.

Neboť až poté co odpadnou představy, až odpadne hodnocení děje, mě i ostatních, až odpadne vedení z mysli, tak z určitého úhlu pohledu lze napsat, že už nezbude nic, co by nebylo přijato, jako to, co se děje ve zdánlivém ději, až pak může přijít stav naplnění vším a zároveň ničím. Stav, který nelze pospat slovy, stejně jako proces, který se zdánlivě děje.

Stav lze možná popsat jako stav dítěte, které ještě neví, že je nějakou osobou (Pepíčkem, Barunkou, Maruškou), prázdná nádoba, která jen je a je v tom bytí tady a teď. Je jedno co se děje, co se koná nebo nekoná, je jen to, co je. A to, co je, je dokonalé. Najednou je zdánlivý děj zdánlivě vnímám opět očima dítěte, které si ještě není vědomo, kým je, že je osobností, že má nějaké schopnosti, že je nějaké, že je. V tomto případě je zpět vnímán život z tohoto úhlu pohledu, osobnost se rozpustila a je tu jen bytí tady a teď. A je to fascinující, naplňující, dokonalé. Prostě to jen je😊.

A to je ten očekávaný stav vysvobození. Jednoduchost, pravdivost, obyčejnost. Osobnost není je jen Vědomí a to se zdánlivě děje.

Ale to vše se děje samo. Nejde k tomu dojít, nejde to najít, nejde na to přijít přes vědění, stane se to samo. Zdánlivě se to stane, neboť se děje ve skutečnosti děj/neděj.

V tomto zdánlivém ději, který tu zádnlivě prožíváme, je to o rezonanci, o energii, která je vším a zároveň ničím. Je to o energii, která jediná tu zdánlivě je, která je tím dějem, těmi lidmi, těmi příběhy, tím vším projeveným světem, energie, ze které všechno je a zároveň energie, která není. Je to za myslí, je to v té energii, neboť je to ta energie, kterou všichni jsme. Tedy vlastně nejsme😊.

Pokud s tebou tento článek rezonoval, pojď si zkusit navodit tento stav před zdánlivým bytím z osobnosti Já jsem.

Posaď se, uvolni se a vybav si svou úplně první vzpomínku, úplně první vzpomínku, kterou si tvá paměť vybaví. Jaká je tvá úplně první vzpomínka z dětství? A až si vybavíš tuto vzpomínku, prociť ji, všechny ty pocity, které ti vyvolá, nech projít tělem a pak jdi v mysli (v paměti) za tu vzpomínku...

Je tam nějaká další? Pokud to byla opravdu tvá první vzpomínka, není tam už NIC. Je tam vnímáno NIC.

A do tohoto NIC se navrátíš ve stavu bytí tady a teď. To je ten stav Vědomí, neboť není nic, co je v iluzi bytí nyní tebou. Žádný obsah mysli, žádná paměť, žádné vnímání, jen prosté, čisté NIC.

Pokud to bude tak vnímáno, napište, nebo taky ne. Můžeme se setkat i přes online.