Svoboda a láska přes nehodnocení

Bezpodmínečná láska, svoboda, absolutno se děje samo a není na nás, abychom s tím mohli cokoliv udělat. Je to zdánlivý děj, který se děje a vede do stavu absolutní lásky přes rozbití všeho, co chceme pochopit myslí, co ohodnotíme jako něco (nějaké), je okamžitě rozbito, rozmetáno na prach, abychom se pustili hodnocení, abychom se neoddělovali od Celku a jen byli tady a teď.

Pokud tento článek budeme chtít pochopit myslí, nepochopíme, tohle se musí zažít. Je to o rezonanci. Je to absolutním přijetím všeho, jako tou nejvyšší svobodou, láskou, nicotou. Není nic, co bychom proto mohli udělat, děje se to samo a použiji výraz, který jsem nedávno někde zahlédla, protože odpovídá tomu, co bylo zažíváno, roztrhá tě to na kusy.

A až tehdy, kdy nezbude nic, pak může nastoupit absolutní svoboda.

Nehodnotit nic a nikoho, nehodnotit příjemné, nepříjemné, bolest, radost, smrt, život, a tak bych mohla pokračovat donekonečna, nehodnotit zdánlivý děj jako takový, ale jen jej přijmout, je to, co se děje v tomto zdánlivém procesu. Neboť pokud hodnotíme děj, jsme tím pádem odděleni od Celku a pak nastává to tzv. utrpení, které si vytváříme sami myslí. A to vše ve zdánlivém ději.

Mohu si myslet, že tento proces není pro mě, že nechci tohle zažít, že nechci trpět, nechci tuhle cestu, ale to neurčuje osoba, to se děje samo podle obsahu mysli dané osoby. Nemusí to tak být, pokud je zde plné přijetí všeho takového jaké to je, není potřeba tento zdánlivý děj.  Být vědomým pozorovatelem tady a teď a v přijetí pozorovat zdánlivý děj.

Pokud je na to potenciál, pokud je na to energie osoby připravena, začne se to dít samo a vezme to všechno! Všechny představy, všechna očekávání, všechna hodnocení a rozmetá je na prach. Nezůstane nic, aby bylo pochopeno? Ne pochopeno, ale aby bylo rozpomenuto, aby bylo věděno, aby bylo žito, aby se stalo tím tady a teď bez hodnocení, ale v přijetí všeho.

Je to jako dětská nevinnost, nové vidění všeho, fascinací tím, co je. Fascinací, když se ráno probudím a procitnu do zdánlivého nového dne, fascinace zdánlivou podlahou, zdánlivou zdí, zdánlivým stolem, zdánlivou osobou naproti, zdánlivým dějem.
Už není co hodnotit, co si představovat, očekávat, domnívat se, chtít nebo vědět, neboť je to vším - věděním i nevěděním, životem i smrtí, bolestí i radostí, klidem i chaosem. Není nic, čím by to nebylo fascinováno.

Nový pohled na všechno, co se zdánlivě děje, co zdánlivě je, aby bylo vnímáno NIC.

Pokud už tam je rezonance, pokud už je vnímáno to, co ve skutečnosti není, pak není cesta zpátky. Ale proto, aby se došlo do absolutní svobody nebo chcete-li lásky nelze nic udělat, děje se to opravdu samo.

A i dávání této naděje do slov, může proces "rozbití oddělenosti" narušit, neboť nejdříve musí přijít právě toto rozmetání na kusy. Ale děje se to jen někdy, někdy se zdánlivá osoba probudí a je vnímán onen Celek a není zde proces "roztrhání", a někdy tento proces ve zdánlivém ději je. Proč to tak je, není věděno, prostě se to takto děje ve zdánlivém ději.

Nic se zdánlivě nezmění, a přitom se změní všechno. A není na nikom z vás, co by proto mohl udělat. Oddat se tomu, poddat se tomu, přijmout to, to jsou jen slova, neboť ve zdánlivém ději každého z nás se to děje jinak a jak je neustále opakováno samo - děje se to samo.

Chcete cítit úlevu? Říkáte, že nepřijímáte to, jak to je, jako to dokonalé. Pak se spustí děj, aby mohla být za ním pocítěna ta žádaná úleva. Chcete cítit lásku? Pak se bude dít děj, aby mohla být na jeho konci pocítěna láska. Chcete žít skutečnost? Pak započne děj, aby na jeho konci zjevila skutečnost. Ale to, co nastane, se vám nebude nejspíše líbit, neboť to chce osobnost, oddělenost, oddělili jste se od Celku.

Návrat do Celku se nyní děje - děje se to teď, teď, teď, a děje se to někdy přes bolest, neboť ta je odděleností a tak "jen" přes zážitek oddělenosti lze přijmout Celek.

Nemůžete proto nic udělat, jen to vědomě pozorovat, nelze to pochopit myslí, nelze to urychlit, a nelze to ulehčit, děje se to samo. A děje se to zdánlivě, neboť není nic, co by se dělo.

Ten děj je vnímám v oddělenosti, ve stavu Celku není děj, ale jen to zdánlivě je. Nic je vším. S láskou se děje/neděje Terka

Pokud bude vnímáno, že mi chcete napsat, napište, ráda si vaše sdílení přečtu a odpovím, pokud přijde odpověď.