Vědomí, které chce zakoušet samo sebe

Když už je mysl dostatečně unavena, když už vyčerpala všechny programy a iluze mysli, nastává přechod, změna stavu do Existence (Jsem). Vědomý pozorovatel se přesouvá do stavu Existence (Bytí), tedy vědomí si toho, že jsem samotným bytím, že jsem Existencí. A v tomto stavu je dobré setrvávat co nejdéle. Nyní už jsou programy mysli rozpoznány, pocity a emoce jsou uvědomovány, a již není nikdo, kdo by se na ně chytal.

Zmutovaná mysl chce ještě "osobnosti" před přechodem do stavu Existence (Bytí) namluvit, že v tomto stavu nám nebude dobře, neboť se tam například ocitneme sami a jediný, kdo bude existovat jsem já sám (což může vyvolat program strachu ze samoty - tedy z neexistence), také nás mohou přepadnout stavy úzkosti ze zmaru bytí v této realitě, neboť po poznání KDO JSEM není nikdo a nic, tak proč zůstávat v projeveném světě, ale i to jsou, jak už bylo řečeno, programy mysli a jejich hra na návrat do osobnosti. A samozřejmě i jiné prográmky, které má náš obsah mysli připraven.

Programy mysli nás chtějí ještě chytnout, ale to už se děje sporadicky a za chvíli je prokouknuta i tato iluze. Každý máme připraveny své vlastní programy mysli, které se dějí i přes tělo, které je součástí existence v tomto projeveném světě.

Pokud necháme vše plynout, pokud nezasahujeme a stále se nacházíme ve stavu vědomého Pozorovatele, který sleduje programy naší osoby nezúčastněně a nechává celý proces dojít, je to nejlehčí a nejjednodušší, co můžeme v dané situaci udělat, neboť všechno ostatní způsobuje iluzi bolesti a odporu, ale i to se děje samo, takže není nic špatně nebo dobře, zkrátka se to děje.

Vědomý pozorovatel se časem mění ve stav JÁ JSEM - vědom si Existence - Bytí tady a teď. Je to stav, kdy jsme se přesunuli z vědomi toho, že jsme (JÁ JSEM), do vědomého stavu "jen" JSEM (Bytím, samotnou Existencí).

Už není co řešit, jen být tady a teď a nechat se vést. Odevzdali jsme celý proces svému Vyššímu já, samotné vědomé Existenci - Vědomí - Bytí, tak není co víc dělat, jen být.

Samozřejmě to neznamená nedělat nic ve smyslu - ne pohybu, pohyb tu je, ale vnitřní pocity (myšlenky) jsou pozorovány a dochází ke neztotožnění se s nimi (s osobností).

Nemůžeme proto nic udělat, jen být. Děje se to skrze nás, přes tělo, přes emoce, přes pocity, ale již to není o zachytávání se na to, jen vědět, že se to děje. Jakékoliv puštění - neztotožnění - nezachytávání se na myšlenky je cesta k lehčímu procesu.

Stejně je všechno dáno v našich buňkách, takže se všechno děje samo a my jediné co můžeme dělat, je jen být tady a teď. Nechytat se na myšlenky a na to, co se děje, ale jen nechat se proces dít...

Proces, který se některým "nyní" děje, lze popsat jako stav, kdy se v nás spojují energie - samotný Pozorovatel, samotná Existence (Bytí, Vědomí, Absolutna), která se uvědomuje a samotné bytí JÁ JSEM v projeveném světě (smysly zrak, čich, sluch, hmat, chuť a myšlenky). Stáváme se ničím a zároveň vším, a to v projeveném světě může být různě intenzitní, různě dlouhé (iluze času) a různě náročné (hodnocení dobré a špatné). Ve skutečnosti "to" jen JE a není na nás (tedy na mysli) to více řešit, ale jen tomu dát průchod, pokud to jde.

Osobnost, programy mysli jsou uvědomovány a my máme pocit, že se rozpouštějí, uvolňují, ale to není přesné, neboť nikam nejdou, jen jsme si jich již vědomi a vše se jen děje. Každé slovo má svůj protiklad, takže nazvat to něčím znamená tomu dát i druhý náboj (rozpouštějí/srážejí, uvolňují/překážejí) a to se v určité fázi procesu i děje, protože Pozorovatel tomu má snahu ještě dávat hodnocení. Nehodnoťme to, jen buďme tady a teď.

To, co pomohlo v konečném důsledku Tereze bylo opravdu "jen" to odevzdání všeho. Přestala hodnotit, přestala se chytat na myšlenky, pocity, emoce, reakce těla, přestala se s tím vším ztotožňovat. Přestala dokonce nakonec i pozorovat, ale jen byla tady a teď. Stala se samotným pozorováním - bytím - samotnou Existencí.

Každý se nacházíme někde na své cestě, ve smyslu projeveného světa (reality, tedy i času), ale ve skutečnosti jsme všichni jen tím Jedním (Celkem), tím, komu se projevený svět děje a paradoxem je, že se nám nic neděje.

Proces pokračuje a rozpouštíme se do stavu Bytí (Existence) - rozpouštíme se do toho, kdo není, ale zároveň na určité úrovni je tím dějem samotným. Slova jsou zavádějící, jsou to jen berličky pro mysl, a každý obsah mysli tato slova vnímá jinak, a stejně každý z nás nakonec jde svou cestou, svým jedinečným procesem, který "je" už připraven.

Vše se děje samo, a to jediné je možné nyní sdělit.

S láskou Terka

Můžete mi samozřejmě jako vždy napsat i vlastní zkušenosti a úhel pohledu.